To, co právě zažila Francie a otřáslo celým světem, je naprosto hrůzný a otřesný čin, který zaslouží jen opovržení a totální zatracení. Francie je zemí, která dala světu demokracii, bila se při Francouzské revoluci za práva a svobody občanů a největší francouzští myslitelé stáli u zrodu základů moderního státu. I proto můžeme tento barbarský útok vnímat jako jeden ze zásadních útoků na základní lidská práva a svobody lidské společnosti.
Je však naprosto zásadní si uvědomit mnoho faktů. Zatím ještě neznáme přesné profily útočníků, a i když motivy jsou prezentovány jako politické, podpořené islámským státem, je třeba hledat mnohem hlouběji. Pokud se potvrdí, že se jedná o francouzské občany, bude to další velká rána pro Francii a její politiku převážně na předměstích. Francie a hlavně velké aglomerace jako Paříž či Lyon disponují rozsáhlými předměstími, které byly vystavěny v 60. letech, aby rychle uspokojily neustále rostoucí poptávku po chybějícím ubytování. Tyto rozsáhlé komplexy panelových domů vytvořily prostor, který se posledních dvacet let změnil v místa, kam mnohdy ani policie nechce vcházet.
Celkové změny ve francouzské společnosti a chuť mít vlastní osobnější bydlení způsobila odsun většiny populace, která disponovala lepšími příjmy a zaměstnáním. To vedlo k tomu, že velká část předměstí se změnila v ghetta plná lidí bez práce, bez sociálního začlenění, frustrované mládeže, která nemá co dělat, a v inkubátor extremismu. Série nepokojů na předměstích se nejvíce rozvinula v devadesátých letech, ale asi nejlépe si všichni vybaví slavné záběry rozsáhlých nepokojů z roku 2005, které přerostly v nekontrolovanou guerillu většinou mladých a frustrovaných lidí.
Výsledkem těchto nepokojů byly tvrdé policejní represe, neustálá kontrola a ještě větší stigmatizace předměstí, než kdykoli předtím. Přitom právě toto stigma a koukání „skrz prsty“, přivedlo většinu těchto mladých mužů na scestí. Jakákoli absence sociální normy, delikvence a hlavně nepřijetí ve školách vedlo k vyčlenění se ze společnosti a utvoření si vlastních malých gangů s vlastními pravidly, určité paralelní společnosti.
V podstatě se není čemu divit, až v gangu většina z nich začala mít pocit, že jsou součástí společnosti, kterou ovládají svou šedou ekonomikou, stačí si přečíst rozsáhlé sociologické studie (Bourgois, Tissot, Madzou), které podrobně rozebírají, jak tyto gangy nabídly zdecimované a frustrované mládeži možnost nejen trávit čas, ale vlastně i něčeho dosáhnout. Stigmatizovaná mládež tak dosáhla svého, mezi asociálními delikventy se však dali najít lidé s maturitou, kteří prostě nenašli uplatnění kvůli svému původu a stigmatu ze svých čtvrtí, nejednalo se tedy jen o nevzdělané záškoláky, naopak.
Po rozsáhlých represích a doslova militárnímu pořádku v problematických čtvrtí se mladí stáhli. Ale ne na dlouho. V době rostoucího napětí na Blízkém východě, destabilizaci regionu mnoha teroristům došlo, že se přes „svoje“ lidi, byť valná většina z nich mají francouzské občanství, neboť se zde narodili, mohou zasít malé buňky a mládež zabavit. Přes charismatické Imámy na předměstích vzniklo plodné podhoubí pro zasetí islámského fundamentalismu, které dalo možnost mladým lidem určitý řád, ale i vyžití. Začetli se do Koránu a zaposlouchali do propagandy duchovních, kteří neříkali nic než jen pravdu přitaženou za vlasy. Jste ve vlasti, která vás nenávidí, nikdo vás tu nechce, jste synové Alláhovi. Do jisté míry to byla pravda, vzhledem k vyloučení pocit nechtěnosti byl velmi silný a víra jim v naprosté frustraci a ztracenosti nabízela východisko.
Pak už stačilo málo, totálně destabilizovaný region Blízkého východu, kde nefungují žádné úřady, kontrola hranic, se mohli dostat do nitra islámských buněk, nechat se vycvičit a zfanatizovat. Po jejich návratu mohli svoje učení jednoduše předat dál a být připraveni zaútočit ve vlastní zemi, která je odvrhla.
Otázka, která se pokládá za tím vším, je, kde na všechno berou peníze. Ropa je černé zlato, ne nadarmo se to říká. Ne nadarmo byly útoky bezprostředně před začátkem nejočekávanější klimatické konference, na kterou se mají sjet všichni světoví státníci. Od které se toho mnoho očekává a kterou provází mimořádná bezpečnostní opatření. Ne nadarmo je Saúdská Arábie nejbohatším státem regionu, jejíž šejkové si mohou koupit cokoli a jímž destabilizace regionu přináší natolik tížené peníze z těžby, které válkami zmítaní sousedé nemají, neboť svojí nestabilitou nepředstavují obchodního partnera. Existují tedy zájmy na destabilizaci regionu, ale také na neúspěchu klimatické konference. Zrovna Paříž je spolu se severskými státy průkopníkem klesající motorizace společnosti, kolo zde má každý, půjčení kola na 45 minut je zdarma a MHD jezdí 80% aglomerace. To vše ovlivňuje opravdu velké peníze i zájmy.
Další otázka, která je za tím vším, je chuť vyvolat nenávist, obří nenávist, která v naší společnosti vře. Terorismus má vždy za cíl vytvořit strach, ale strach je to nejhorší, neboť zatemňuje mysl. Ztrácíme zdravý úsudek. Chuť po kolektivní vině a odsouzení skupiny lidí na základě pár reprezentantů je neskutečně nebezpečná. V žádném případě nesmíme dopustit masovou nenávist, odsuny obyvatel, či jejich vyhošťování. V podstatě by se jednalo o to samé, co se dělo za druhé světové války…
Strach je v podstatě hlavním faktorem slabosti a nerozhodnosti Evropské unie, která prochází nejtěžší zkouškou od války. Za poslední dva roky se Evropa nedokázala shodnout na žádném zásadním rozhodnutí. Jednotná evropská měna se hroutí a nyní Schengenský prostor, dva základní stavební prvky Evropy, které se dají považovat za symbol zralosti evropské demokracie.
S nimi se zároveň i hroutí základní stavební principy EU, jako je tolerance a pluralita, do níž spadá i velmi početná muslimská skupina, jež v Evropě mírumilovně žije, pracuje a tvoří součást naší evropské globalizované kultury. Je totiž třeba si uvědomit, že Evropa, která kolonizovala svět, je vlastně zodpovědná za multikulturní svět, který nám umožňuje poznat a žít s velkým množstvím odlišných etnik a mentalit.
Je však naprosto nutné si uvědomit, že pokud toto nedokážeme, jsme naprosto zodpovědní za to, co se nyní děje, neboť jsme součástí této mašinerie, kterou jsme odstartovali. Kolonizace nikdy neskončila, ekonomicky i nadále naše nadnárodní společnosti drancují Afriku, kterou využíváme a nutíme místní lidi žít v bídě a příšerných podmínkách, uměle přihlížíme nedemokratickým procesům pro naše vlastní zájmy. Tím zároveň nutíme lidi opouštět jejich domovy a hledat štěstí v místech, odkud naše nadnárodní společnosti pochází, protože jim s globalizací vnucujeme i naši představu globálního štěstí. Avšak těžko tyto lidi dokážeme akceptovat, neboť přirozeně máme strach z cizího. Pokud se cizímu neumíme postavit a otevřít, pak se musíme tedy uzavřít kompletně a popřít tedy veškeré principy globalizace, jinak nově příchozí stigmatizujeme, a tudíž vylučujeme.
Stačí si uvědomit, jak velký rozdíl mentalit je mezi východní a západní Evropou a jak složitě mu mnohdy čelíme. Jaký pak je tedy rozdíl mezi mentalitou naší a tou africkou či arabskou. Kolik o to víc musíme vynaložit úsilí, abychom ji pochopili. Žádá si to hodně času a hodně pochopení a vzdělání. Pokud na to nejsme připraveni, nemůžeme tedy přijímat ani uprchlíky, ani globální trhy, neboť právě ty generují propastné rozdíly, které pak působí frustrace. Kruh se uzavírá.
Otázka tedy je, jak přehodnotit veškeré naše snažení lidstva, nepropadat nenávisti, táhnout za jeden provaz, nehledat rozdíly, ale společné body. Neboť především jsme lidé a pak vše ostatní. Nezapomeňme, že politika, peníze, náboženství, ekonomika, kolonizace, hranice, to vše vymyslel člověk. My sami si stavíme bariéry ve vlastních hlavách, přitom jsem všichni jeden druh homo sapiens sapiens. Rozdíly nás odlišují a dělají výjimečnými, ale také generují nenávist, proto je potřeba s nimi umět pracovat. Stejně jako černošská populace v Americe odstartovala díky jazzu legitimní boj za svoje místo, musí muslimské spolky hledat způsob, jak přesvědčit Evropu o svém legitimním místě. Každá subkultura hledá svoje místo a má na to naprosté právo, ale pouhým odsuzováním útoků je málo. Muslimské elity i obyčejní muslimové musí konat, neboť mají v rukou osud svojí pozice ve světě. A já věřím, že to dokážou, neboť jen subkultura dokáže legitimně a efektivně eliminovat delikventy svojí subkultury. A vědomě používám slovo subkultura, protože věřím, že i muslimové jsou součástí většinové kultury, která je ta naše lidská.