Porušují země, kde sňatky nejsou povoleny základní lidská práva?
Jak bylo řečeno, ve světě existuje zatím čtrnáct zemí umožňující sňatky homosexuálů, k nim se samozřejmě přidává řada zemí uznávající takzvané registrované partnerství nebo jiné typy partnerství, avšak tito nemají stejný status právnický ani občanský. Přitom existuje více než čtrnáct zemí, které do své ústavy zahrnuly Listinu základních práv a svobod, v níž se doslova píše v prvním článku: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ a ve článku třetím: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Pokud však existují státy, kde lidé odlišné sexuální orientace nemají stejná osobní práva jako lidé většinové sexuální orientace, dá se to považovat při extenzivním výkladu práva za hrubé porušení lidských práv. Chceme-li být naprosto důslední.
Homosexualita je věc vrozená, není to porucha, ani odchylka, je to jenom jedna z variací naší nesmírně rozmanité společnosti. Pokud již nediskriminujeme lidi, protože jsou jiné barvy pleti nebo jiného než mužského pohlaví, měli bychom se zamyslet právně a v zákonných normách proč diskriminovat lidi odlišné sexuální orientace a negarantovat jim stejná práva. Sice rapper Macklemore zpívá „No law is gonna change us we have to change us“ Ale jak zpívá v přechozím verši: „But it’s a damn good place to start.“ http://goo.gl/F1XRP
Úpadek institutu manželství
Sňatky se u nás provádějí civilně i církevně, civilní sňatek prochází úpadkem velmi dlouhou dobu, nejenže u nás lidé uzavírají sňatky čím dál míň, ale zároveň jejich rozvodovost je naprosto enormní, kdy každé druhé manželství končí rozvodem, nemůžeme mluvit o pošpinění institutu svatby rozšířením o homosexuály, u nichž se zatím podle dostupných statistik, které existují z registrovaných partnerství, dokázalo prokázat, že mají rozvodovost nižší, než sňatky heterosexuální.
Jestliže církev sňatky, které upadají celkově nejvíc, odmítá ve smyslu, že se jedná o naprostý úpadek, sodomii a podobná přirovnání, pak se jenom může opírat o psaní o Sodomě a Gomoře z Bible, avšak Bible také praví, že je třeba milovat bližního svého, neboť Bůh je dobrotivý vůči všem, kdo si to zaslouží, a jak se vůči němu provinili ti, co se jako homosexuálové narodili?. Zde je samozřejmě interpretace podřízena církvi, která jakožto instituce v dnešním měřítku minimálně nesmírně zpátečnická, mluvíme-li o církvi katolické, není vůbec překvapivá. Ta, jež se potýká snad s největším odlivem věřících a kterou otřásá největší množství pedofilních skandálů znásilňování malých chlapečků, nebo též apartmá pro kněze v Římě přímo nad vyhlášenou saunou a klubem pro gaye, zavání minimálně nechutným pokrytectvím. Pokud existuje naděje, jsou to různé protestantské odnože církve, které pochopily, že i homosexuálové jsou lidé jako jiní a hledají víru, lásku a pochopení. Naneštěstí takovýchto církví je prozatím málo, a proto duchovně založení homosexuálové se potýkají mnohdy s velkými traumaty, někdy i potíráním vlastní sexuality.
Adopce a strach z „nové“ rodiny
Pokud jde o adopce, které se mohou zdát jako kontroverzní více, než právě sňatky. Je potřeba si uvědomit mnoho faktů, která jsou nesmírně nezbytná. Z biologického hlediska jsou homosexuálové neplodní jedinci, nemohou tedy mít děti stejně jako neplodní jedinci heterosexuální. Do toho je tu ovšem velké množství heterosexuálů, kteří děti mít mohou a kteří je mají a nechtějí je. Dohromady je u nás umístěno v ústavech okolo 15 000 dětí, navíc Česká republika patří mezi jednu z mála zemí EU, kde počet dětí v ústavech neklesá, naopak stoupá. Do toho existuje mnoho rodin, ale i jednotlivců, kterým nebylo dopřáno mít to štěstí, aby mohli mít dítě. Avšak legislativa neumožňuje adopce ani jednotlivcům, nesezdaným heterosexuálním párům, natož homosexuálům.
Přitom v ČR vyrůstá v neúplné rodině (buď s otcem, nebo matkou) 26% dětí. Valná většina těchto dětí i přes to všechno vyrůstá naprosto normálně a spořádaně. Není prokázáno, že by děti z neúplných rodin z důvodu chybějící autority druhého pohlaví, měly problémy z důvodu špatného kontaktu s ní, i když se to nedá vyloučit. Nicméně existuje-li zde více než 15 000 dětí, z toho přes 2000, kterým ještě nebyly 3 roky, v kojeneckých ústavech, je potřeba si uvědomit, že všechny tyto děti potřebují hlavně lásku a pozornost.
Homosexualita není přenosná nemoc, nepředává se kontaktem, pohledem, ani soužitím. Nedá se odkoukat, naučit, ani vsugerovat. Život dětí, které hledají lásku a domov, bude nyní moct být snazší právě i ve Francii díky tomu, že i homosexuálové budou moci adoptovat opuštěné děti a nabídnout jim domov. Dítě, které vyrůstá v heterosexuální rodině, kde je týráno nebo znásilňováno by milionkrát raději žilo v rodině homosexuálů, pokud by mu nabídli lásku a zázemí, stejně tak dítě z ústavu, nebo dětského domova.
Je rodina přežitek, nebo ji čeká reforma?
To, že dojde k definitivnímu zničení institutu rodiny je hloupost, stejně jako je naprostá hloupost, že dojde k totální destrukci posvátného institutu svatby. 21. století je milníkem, který by konečně mohl nabídnout to, že rodina je mnohem širší koncept, než jen a pouze muž a žena od narození po smrt. Rodina, je domácnost, v níž žijí osoby, které se milují a nabízejí přístřeší a bezpečí mladším a slabším, ať už jsou vlastní nebo nevlastní. Když v pravěku lidé žili v tlupách, pojem rodina pro ně neexistoval, neboť představoval velké společenství lidí, s hlavním vůdcem a jednou společnou výchovou, v Antice byly děti vychovávány společně jako například ve Spartě. Institut rodiny je vlastně nesmírně mladý v porovnání s historií člověka, a neustále se vyvíjí, a pokud prochází krizí, proč mu neumožnit reformu, která by ho mohla stabilizovat. Avšak tato otázka je možná bohužel stále předčasná, stejně jako otázka, kdy se zreformuje církev…
A co umělá oplodnění?
Nakonec bych chtěl skončit velmi otevřeně a kontroverzně. Pokud si uvědomíme, že homosexuálové jsou z biologického hlediska logicky vzato neplodní jedinci, stejně jako neplodní heterosexuálové, pak se nabízí velmi komplikovaná etická otázka. V době silného populačního růstu a nesmírného pokroku mě vrtá hlavou, zdali bychom měli těmto neplodným individuím dovolovat umělá oplodnění? A pokud je dovolujeme proč tedy ne všem. Co liší dva neplodné heterosexuály z důvodu defektu rozmnožovací soustavy od homosexuálního páru, který má „rozmnožovací defekt“ ve smyslu, že jeho orientace mu neumožňuje plodit. Proč tedy nemůžou podstoupit umělá oplodnění všichni? Proč je darování spermatu bezproblémové, ale propůjčení dělohy k odnošení dítěte eticky extrémně problematické a zapovězené? Proč když v naší přírodě je všechno tak geniálně vymyšleno a ona sama se snaží regulovat přemnožený lidský druh různými nemocemi, pohromami, neplodností, nebo třeba homosexualitou, proč jdeme tedy zase proti ní? A jak dlouho ještě?
AVŠAK AŤ JE TO JAKKOLI, ROVNOST VŠEM!
Nezapomínejte!: http://goo.gl/BcORc