Byl hnusný ponurý den, venku pršelo, foukal vítr a jaro bylo zase fuč. V hlavě mi běhalo asi milion myšlenek, kolik věcí musím dodělat do školy, a jak vlastně nic nestíhám. Do toho všeho jsem si uvědomil, že už skoro čtrnáct dní jsem nenapsal žádný článek. Námětů bylo spousta, ale motivace žádná. Tenhle článek bude trochu jiný. Právě jsem se dodíval na druhý díl Českého žurnálu, který je vážně vynikajícím dokumentárním cyklem a jehož zhlédnutí vřele doporučuji. Taky jsem měl několik náročných hodin ve škole a s tím počasím na mě téměř padla deprese z toho, jak to jde všechno do kopru. Pokud se na Český žurnál podíváte, zjistíte celkem rychle, že jako výslednice všech dílů vám vyjde právě to, že nic nejde, jak má. Ale opravdu to tak je? Donutilo mě to se nad tím pozastavit, a tak jsem se rozhodl trochu zamyslet nad tím, co se vlastně děje.
Jsme skuhralové, nebo jenom upřímní?
První věc, co mě napadla, bylo, že my Češi rádi skuhráme a babráme se ve všem, co se nám nelíbí. Je to klišé, rozhodně. Oproti Francouzům máme ale tu nesmírně cennou vlastnost, když se nás někdo zeptá, jak se máme, tak je to vlastně častokrát pokyn k roztočení nekonečného kolotoče výčtu věcí, co nás štve a trápí. Když se zeptáte Francouze: „Ça va?“, odpoví: „ça va“, někdy: „ça va bien.“ Několikrát jsem si položil otázku nad utilitou téhle fráze, je to milá nic neříkající zdvořilost. Češi vám to prostě všechno řeknou, ať je to jakkoli. Můžete to brát jako obtěžující záležitost, otravování okolí s cizími problémy, i když máte vlastních sami dost, ale stojíte jenom o povrchní zdvořilost?
Proč tohle píšu? Chci se totiž dostat k té oné slavné blbé náladě. Je všude a dala by se krájet. Mnohdy jsme ji řešili s kamarády Čechy, ale i několikrát s Francouzi. Bylo to strašně zajímavé, jak máme jiné koncepce vnímání světa. Jednoduše mi z toho všeho vyplynulo, že česká blbá nálada je mnohdy založená na zklamání. Mnoho lidí vám řekne, jak je zas někdo naštval, jak něčemu věřili a jak se to zase pokazilo. Pokud si vezmeme českou historii, není to vlastně nic překvapivého. Pro mě osobně, a je to pravdu můj osobní názor, existuje hypotéza založená na mých omezených vysokoškolských znalostech historie a naší společnosti, díky níž nabývám prostě dojmu, že fenomén zklamání se s námi vleče. Vleče se s námi odjakživa a my máme sklony k nedůvěře, které se etapovitě střídají s tím, že do někoho tu důvěru vložit nakonec musíme.
Historia, magistra vitae
Abych byl jasnější, použiju příklady naší historie. Nechci se pouštět do hluboké historie, ale jenom si vzpomeňme na Bílou horu, nechci stoupat mnohem dál, stejně by to nikdo nečetl. Roku 1620 došlo vlastně k největší, ne-li úplně totální likvidaci české šlechty, definitivní konec protestantů v českých zemích a násilné nastolení katolicismu a tvrdá germanizace. Po třicetileté válce, totální devastaci země a protireformaci jakoby Husovo snažení, Žižkovo nasazení a Pražské defenestrace vyšly naprosto vniveč. To co bylo Čechům blízké, začalo mizet a stejně tak se objevilo obrovské zklamání, frustrace a ponížení. Sedmnácté a osmnácté století zůstaly obdobím nejtemnějším pro Čechy, kdy jsme byli ničím. Až devatenácté století a národní obrození dalo naději, že se něco začne dít, roku 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko jako duální monarchie a Češi čekali, že se monarchie zvětší na trojitou monarchii Rakousko-Uhersko-Česko, což se nestalo, i když původně tomu vše nasvědčovalo. Kvůli strachu německé menšiny na našem území císař couvnul a další obrovské zklamání zařízlo již nespočetnou jizvu do naší historie. Až konec první světové války přinesl samostatnou republiku a nesmírně osvícenou hlavu státu, která pomohla dát frustracím zapomenout. Avšak jen na třicet let. Mnichovská dohoda by se dala nazvat jako nejhorší frustrace moderních dějin. Západní spojenci, s nimiž Československo jako jediná liberální demokracie ve střední a východní Evropě mělo nadstandardní vztahy, bylo ponecháno osudu. Po druhé světové válce, o níž netřeba mluvit jako o zoufalství pro český lid, přišel rok 1945 a obrovská naděje vložená do komunistů. Levice, která se zdála jako nejlepší volba po pravicovém nacismu, za tři roky přinesla pro některé ještě euforii pro osvícené již tehdy obrovské varování. Po dvaceti letech útlaku přišlo jaro 1968, naděje že komunismus jde aplikovat jako správný režim a že jeho myšlenka špatná není, jen byla doposud špatně aplikována. Srpen 1968 je další ohromnou jizvou, která se jen zapisuje na již tak zdevastované české sebevědomí. Po 21 letech přichází obrovské probuzení a euforie: Sametová revoluce, přinesla nám svobodu a demokracii, odhalila, že máme šanci. Naneštěstí český národ slyší mnohdy na špatnou notu. Klausova kupónová privatizace a celkově nesmírná rychlost a zmatek devadesátých let korunován v roce 1998 opoziční smlouvou, kterou si troufám nazvat Mnichovem konce století, neboť to byl podraz na voličích bez voličů a další zklamání, ukázaly jen a pouze křehkost nové demokracie a to jak je historie cyklická.
Máme stále důvod strachu?
Rok 2013 je důkazem, že přes mnoho frustrací máme snad už to nejhorší za sebou. Jsme samostatná země, máme demokracii a svobodu. Po všech jizvách a zklamáních však máme stále tendenci léčit je levnou mastí. Slyšíme na levné reklamy s rychlým účinkem. Kdo kdy viděl, jak dlouho vydrží zalátaná silnice narychlo, nebo jak moc úžasný je úžasný televizní produkt na hubnutí za 14 dní. Stejně tak je to s námi. S našimi zkušenostmi a peripetiemi bychom měli být poučeni nepřeberně, ale jak se zdá spíše ne. Demokracie a fungování země se nedá vést podle letáku z teleshoppingu, první dojem a lesk zaslepuje a překrývá stín a mat, který nikdo nevidí. Chtělo by se říct, že tonoucí se národ zlevněného stébla ve výprodeji chytá. Mám dojem, že jsme spíš rezignovali, že už nad vším máváme rukou a že víme, že nic nefunguje. Je to agónie, klinická smrt? Viděl bych to spíš na malou motivaci a tu naší komplikovanou minulost, která dobré náladě nepřidá. (Možná je to i tím pořád hnusným počasím.)
Osobně jsem součástí svobodné generace, té, která už se nemusela potýkat s těmi nejhoršími frustracemi společnosti, nebyli jsme konfrontováni tolika vlnám zklamání. Naše frustrace a zklamání, co jsme zažili, jsou v porovnání s předešlými spíš minimální. Lidi jsou řekněme oběťmi nové dimenze. Je to česká vychytralost. Ta, která je nesmírně vynalézavá a geniální zároveň. Do jisté míry dokázala převézt Habsburky, do jisté míry komunismus a v dnešní době se projevuje hledáním skulin v zákoně. Je to naše dědictví, naše jizva na duši, naše revolta vůči „nepřátelským autoritám.“ Spousta historiků toto popisuje jako syndrom malých slovanských národů.
Čtěme prostě mezi řádky
K překonávání toho všeho nám ale pomáhá nesmírný humor, neuvěřitelná dávka síly dělat si ze všeho srandu, nejlépe s pulitrem toho lahodného pěnivého moku. Koneckonců se říká, že mnoho dobrého co kdy bylo rozhodnuto a provedeno, se mimo jiné rozhodlo nad naším českým zlatem (i když ho u nás začali vařit Němci, ale národní mýty jsou důležité, inu nechme tak)
Proč tedy všechno toto píšu? Ano, možná je to osobní terapie z dnešní deprese a možná bude i jiným. Ale hlavně proto, že je potřeba vědět, že naše země a náš národ je vlastně nesmírně statečný, akorát často nemá dobrou volbu. Volba Miloše buď nám důkazem nejčerstvějším. Ale má nesmírnou vůli a sílu a hlavně proto, že nesmíme zapomenout, že jsme na tom byli mnohokrát mnohem, ale mnohem hůř. Akorát už je to dávno a vlastně nás to nezajímá a hlavně proto, že televize, internet, prostě všechna média jsou často plná jenom a jenom toho negativního. Nezapomeňme, že před 50 lety se mnohdy děly stovky těchto zklamání, podvodů a lumpáren, ale nikdo o nich nevěděl, nebo jenom blízké okolí. Co je lepší, ať si každý zodpoví.
Žijeme v době, kdy se informace šíří rychlostí světla, obklopuje nás a nebezpečně útočí na naší psychiku a může rychle zlomit naší důvěru, prohloubit frustraci, zklamání a nebezpečně ovlivnit náladu ve společnosti. I proto jsem si dneska všechno v hlavě znovu probral, popřemýšlel, dal si trochu červeného francouzského moku a uvědomil si, že jsme se nikdy neměli líp. Václav Havel řekl: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ A já tomu věřím, všechno to má smysl, stačí trochu přemýšlet a nepropadat v beznaděj, ta je nám stejně k ničemu.