Ekonomická krize v Řecku, Španělsku, Irsku a teď na Kypru nám neukazují ani tak ekonomickou slabost Evropy a její problémy konzumovat. Můžeme se o tom dohadovat, ale stačí se přeci podívat kolem sebe. Lidé konzumují všude a bez ustání. Záběry hladovějících Řeků a mladých Španělů na jedné straně a nesmírně prosperujících Němců na straně druhé neukazují, že některé země umí pracovat lépe. Ani neukazují to, že ekonomické politiky expanze či úspor nefungují kvůli nakaženosti evropského sektoru. Stačí se jenom trochu více zamyslet a uvědomit si jednu zásadní věc, problém je ještě výš a nám by mělo být jasné, že přišel ten čas…
Dva dobří muži: Schumann s Monnetem
Evropská Unie je úžasný projekt, je to výraz toho, že Evropané mají spolu dohromady víc než jeden kontinent, ale i jazykový a náboženský základ, částečně tradice, kulturu, ale taky mentalitu a určité podobné charakteristiky. Nejsme Spojené státy americké a asi nikdy nebudeme, ale v tom je možná to kouzlo, v tom, že jsme všichni jiní a přitom stejní. Ne nadarmo se říká, nejlépe se táhne za jeden provaz, ale za ten se musí tahat v dobrém i špatném, jenže teď nějak přestáváme tahat.
Hrůzou se mi ježí vlasy, když slyším politické projevy, že musíme evropskou integraci podporovat jenom do té doby, dokud je pro nás prospěšná. Jak nechutně profitářská myšlenka! Když Jean Monnet a Robert Schumann přišli s myšlenkou evropské integrace, Evropa byla stále čerstvě po druhé světové válce a těžce si lízala rány, platila nesmírnou daň za oběti a vzpamatovávala se z činu, který nikdy v historii světa co do počtu obětí a brutality neměl obdoby. V dnešní době se nacházíme v nesmírně šťastném a plodném období, co nám chybí? Nic, jenom ta, promiňte, blbá rostoucí křivka, která prostě neleze nahoru. Ale to je taková malichernost. Nikdy jsme ještě nebyli tak daleko, nikdy jsme nedotáhli naše mentality a naše světy k tak nesmírné propojenosti a otevřenosti, tak přece kvůli růstu nezahodíme vše!
Jsem Evropan, cítím se tak a nikdy tomu nebude jinak, narodil jsem se v liberální a otevřené společnosti a ta je základem pokroku a podle mě je to i nejdůležitější základ 21. století. Žijeme v době, kdy jsme překročili moment potřeby obživy a potřeby udržet se na tomto světě. Žijeme v globalizované svobodné době. Svoboda však znamená odpovědnost! Vybrali jsme si tuto cestu a myslím si, že správně, ale je potřeba ji dotáhnout do konce.
Seberte tu odvahu jako oni!
Zpět k tématu. Jsme tedy ve chvíli, kdy se s ekonomikou nedá dělat nic víc, než čekat na rozhodnutí politické, a ty jak známo jdou hůř, trvají a jejich motivace bývá vždycky (téměř) ekonomická. V době krize se ekonomická motivace pekelně rychle vytrácí a s ní i odvaha. Jenže teď ji potřebujeme nejvíc, potřebujeme evropského hrdinu, který bude politicky a mentálně natolik silný a zdatný, že konečně prosadí evropskou integraci až do konce.
Ano, slyšíte dobře! Pokud jsme byli schopni ekonomickou integraci dotáhnout do takových rozměrů, aniž by téměř existovala jediná překážka a jediný problém, ale aniž bychom ji zároveň politicky uzpůsobili, musíme tedy nést následky. A to je ta odpovědnost! Nezbývá než apelovat, prosit, tlačit na politiky a snad se i trochu modlit za to, že naši evropští představitelé seberou veškerou odvahu a zavedou nejen bankovní a rozpočtovou unii, ale také zahájí co nejvíc naprosto rozhodujících kroků k co nejhlubší integraci politické, která nesmírně pokulhává. Neboť i Béla Balassa, který mluvil o evropské integraci, ji podmiňoval v jednom z bodů unií politickou. Ale i Robert Mundell ve své studii o ekonomické unii říkal, že je podmíněna optimální měnovou zónou, kterou a priori eurozóna není, neboť jednou z podmínek pro dobré fungování je právě unie politická s co nejužší spoluprácí. A na tu teď čekáme.
Už jsme přece mnohem dál
A proč? Jen z jednoho prostého důvodu, protože Evropská unie je i nadále politicky velmi slabá, ale její myšlenka, potenciál a hodnoty jsou nesmírně silné. Nesmíme se nechat strhnout euroskepitcismem a pseudonacionalismem a musíme dojít konečně tam, kam už Schumann a Monnet chtěli dojít krůček po krůčku. Buďto jsme ekonomickou integraci provedli moc rychle a hekticky a nejsme tedy připraveni pro integraci politickou. Avšak vzhledem k tomu, že krok zpět je téměř nemožný, druhé nebo neexistuje a musíme a fortiori přistoupit k integraci politické.
Nezapomeňme, že v našem globalizovaném a gigantickém světě není nic jiného důležitějšího, než velká nadnárodní humanistická, liberální společnost, která má nejen ekonomický, ale i humanitární cíl. V naší internacionální době, kdy národ již není nic, není čas na nacionalismus, na tradicionalismus, teď přišel čas racionalismu, unity a ohleduplnosti za předpokladu tolerance a odpovědnosti.
EU není nepřítel
A taková má být a měla by být Evropa, jinou nechci, takovou žiji, takovou chci a taková buď bude, anebo se definitivně rozpadne, neboť historie je cyklus, který se neustále opakuje a jasně nám říká, buď založíme unii na hlubokých základech, anebo opět skončíme tam, kde jsme byli před 60 lety. Nemusí to být válka, ale je to svět, který už není naší osvícené společnosti důstojný, byl by to opět svět založen na tradicionalismu a konzervatismu, který se neumí posunout dál než za prachobyčejný merkantilismus. Tradice a národ jsou důležité, nesmírně důležité pro národní identitu, avšak identita se vždycky konstruovala na základě kontaktu s jinou, a protože Evropská unie je a byla projekt humanistický a tolerantně založený na diverzitě, je to právě ona, která nám může konečně pomoci udělat z ní jedno velké společenství založené na jednotě, diverzitě a toleranci, protože čím více existuje pohledů a názorů, tím kvalitnější a fundovanější je pak výsledný verdikt, produkt, či zákon. O to je složitější ho dosáhnout, ale za předpokladů, které jsem již dávno vyjmenoval, Evropa má nejlépe našlápnuto k tomu stát se unií suverénních států, které dobrovolně a ve společném prospěchu na základě důvěry se rozhodly tvořit jeden celek.
A jen takhle můžeme vyřešit například i krizi eura, která spočívá jen a převážně v politické a institucionální slabosti EU. A proto říkám nebuďme srabi! Rozpad eurozóny a EU by byl milionkrát horší, než jeden jediný parlament v Bruselu a Hrad bez hlavy státu, ale k tomu se nikdy EU propůjčit nechtěla a ani nepropůjčí, neboť stojí na principu subsidiatiry. Jde jen o to, že některé zákony budou stejné pro celé společenství a já konečně ve Francii nebudu muset vysvětlovat, že daňové přiznání v ČR a výše daní z příjmu jsou jiné než ve Francii a nebudu mimo jiné muset všude běhat a ověřovat každou listinu a kopii, neboť přece naše suverenita stojí hlavně na diverzitě všech dokumentů, lejster a zákonů. A právě po téhle diverzitě já nevolám…